Od 1. 7. 2024 začaly pro zaměstnavatele platit nové povinnosti vyplývající z uzavírání dohod o provedení práce (DPP). Dříve pro svou jednoduchost a flexibilitu oblíbený nástroj na straně zaměstnavatelů i zaměstnanců může mít při neplnění nových povinností vážné dopady na obě strany.

Podstatnou změnou je povinnost zaměstnavatelů, kteří uzavírají se svými zaměstnanci DPP, přihlásit se do 31. 7. 2024 do registru zaměstnavatelů, a to bez ohledu na to, zda příjmy z těchto DPP zakládají povinnost účasti na nemocenském a důchodovém pojištění. Jedná se sice o jednorázový úkon, ale na jeho splnění by se nemělo zapomenout.

Od 1. 7. 2024 se současně rozšiřuje povinnost zaměstnavatelů přihlašovat do registru pojištěnců České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) všechny zaměstnance s DPP bez ohledu na to, zda jim vznikla povinnost účasti na nemocenském a důchodovém pojištění. Dosud se povinnost registrace vztahovala jen na zaměstnance s DPP, jejichž započitatelný příjem přesahoval hranici 10 000 Kč a účast na pojištění jim tím vznikla. Stávající zaměstnanci, jimž dosud účast na pojištění nevznikla, musí být registrováni do 20. 8. 2024.

Další významnou změnou je zavedení povinnosti podávat elektronicky pravidelná měsíční hlášení o uzavřených dohodách o provedení práce, příjmech jednotlivých zaměstnanců a o ukončení zaměstnání. Tato hlášení musí zaměstnavatelé podávat elektronicky vždy do 20. dne následujícího měsíce, přičemž první hlášení je nutné podat za červenec 2024 do 20. 8. 2024. Za tím účelem zpřístupní ČSSZ od 1. 8. 2024 na svých webových stránkách nové e-Podání VPDPP – „Výkaz příjmů zúčtovaných zaměstnavatelem zaměstnancům činným na základě dohody o provedení práce“.

Zaměstnavatelé mohou také od 1. 1. 2025 využívat režim oznámené dohody, který jim umožní použít vyšší limit pro vznik povinnosti účasti na pojištění ve výši 25 % průměrné mzdy. Tento režim může ale použít jen jeden zaměstnavatel, a to ten, jenž ho oznámí jako první.

Zaměstnavatelé by se na všechny tyto změny měli včas připravit, aby se za nesplnění nových povinností vyhnuli možným sankcím.

Nejvyšší správní soud (NSS) v poslední době opakovaně rozhodoval o oprávněnosti odpočtu nákladů na výzkum a vývoj (VaV). Bohužel jeho rozhodnutí byla ve většině případů v neprospěch poplatníků, a to zpravidla kvůli jejich administrativním a formálním pochybením.

Proto je třeba věnovat velkou pozornost formálním požadavkům na vedení dokumentace a evidenci nákladů. Nedostatky v této oblasti nelze jednoduše omluvit jako „pouhou“ administrativní chybu. Jednou z povinností je důsledné analytické oddělení nákladů na výzkum a vývoj od ostatních provozních nákladů. Ne vždy je však tento požadavek ze strany poplatníků dodržen. Ačkoli se může zdát, že jde z pohledu finančních úřadů o přepjatý formalismus, NSS tento postup mnohokrát potvrdil. Ve výsledku může i administrativní chyba připravit poplatníka o mnohamilionovou úsporu na dani.

Dále je nutné věnovat zvýšenou pozornost oddělení nákladů na přijaté služby od externího dodavatele, které obvykle nelze do odpočtu zahrnout, od nákladů na vlastní zaměstnance, které do odpočtu zpravidla patří. Pokud nejsou náklady sledovány odděleně a není zřejmé, že externí služby mají pouze podpůrný charakter (např. jedná se o výzkum a vývoj tzv. na zakázku), bude situace poplatníka při daňové kontrole poměrně složitá.

Problémem může být i vymezení samotného cíle výzkumu a vývoje, neboť ten musí být formulován dostatečně konkrétně. Z cíle projektu musí být zřejmé, v čem daňový subjekt spatřuje prvek novosti, resp. prvek odstranění technické nejistoty, v čem se řešení liší od současného stavu a jaký bude jeho přínos. Vymezení cíle projektu pouze obecným textem, který má v budoucnosti umožnit pod takový cíl zařadit neomezené množství budoucích zakázek, nepovažuje NSS za průkazné a reálně vyhodnotitelné. Tento přístup totiž odporuje výslovnému požadavku zákona o daních z příjmů, aby splnění vytyčených cílů bylo možné náležitě vyhodnotit.

Odpočet na VaV zůstává v centru pozornosti finančních úřadů již řadu let a nelze očekávat, že by se tento přístup v blízké budoucnosti výrazně změnil.

Od 1. 8. 2024 vstoupila v účinnost poměrně malá novela zákoníku práce, která však zavedla několik klíčových změn, jež ovlivní pracovní prostředí v České republice.

Novela přináší zejména automatické zvyšování minimální mzdy, čímž odpadne nutnost každoročního vládního nařízení stanovující její výši a v důsledku toho i politických sporů. Výpočet minimální mzdy bude vycházet z předpokládané průměrné mzdy v národním hospodářství a z koeficientu kupní síly minimální mzdy.

Další významnou změnou je zrušení zaručené mzdy v soukromém sektoru. Privátní podnikatelé tak budou vázáni pouze minimální mzdou, zatímco ve veřejném sektoru se zavádí zaručený plat, který se bude pohybovat v rozsahu 1 až 1,6násobku minimální mzdy.

Novela rovněž přináší zaměstnancům možnost, aby si sami stanovili rozvrh pracovní doby. Toto tzv. samorozvrhování pracovní doby bude možné na základě dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnancům se tím umožní v určité míře rozhodovat o své pracovní době, a to jak při práci na dálku, tak při práci na pracovišti zaměstnavatele. Samorozvrhování ovšem bude muset respektovat určenou délku směn, dobu odpočinku a průměrnou týdenní pracovní dobu.

Mezi další změny patří i zrušení povinnosti zaměstnavatele zpracovávat písemný rozvrh čerpání dovolené, což by mělo snížit administrativní zátěž.

V poslanecké sněmovně se projednává novela zákona o DPH (sněmovní tisk č. 726). Novela má za cíl přijmout do českého práva dvě nové evropské směrnice, a to tzv. sazbovou směrnici a směrnici o zvláštním režimu pro malé podniky. Novela zároveň reaguje na aktuální judikaturu Soudního dvora Evropské unie (SDEU)

Účinnost novely je navržena k 1. lednu 2025, avšak některé změny budou mít s největší pravděpodobností odložený účinek. Například změna, která se týká zrušení omezení výše nároku na odpočet daně u vybraných vozidel, má být účinná až od 1. ledna 2027.

Důležitou změnou je změna délky lhůty pro uplatnění nároku na odpočet ze současných tří let na dva roky. Nová dvouletá lhůta se ale na rozdíl od tříleté lhůty nepočítá od prvního dne měsíce následujícího po zdaňovacím období, ve kterém nárok na odpočet vznikl, nýbrž až od 1. ledna následujícího roku. V případě zdaňovacího období končícího v prosinci se tak lhůta zkrátí o jeden rok, v případě období končícího v lednu se lhůta zkrátí jen o jeden měsíc.

Toto zkrácení lhůty se ale nebude vztahovat na přijatá zdanitelná plnění, u nichž má plátce povinnost přiznat daň na výstupu (tzv. reverse-charge). U těchto přijatých plnění nebude uplatnění odpočtu časově omezeno, resp. lhůta pro jeho uplatnění bude stejná jako pro splnění povinnosti odvést DPH na výstupu.

Novela přináší novou povinnost příjemce plnění, kteří za něj včas dodavateli nezaplatí. Dlužníci, kteří svůj dluh nezaplatili do konce šestého měsíce po měsíci, ve kterém byla pohledávka splatná, a uplatnili si DPH na vstupu, budou muset DPH z dlužné částky vrátit. Tento vrácený odpočet si budou moci znovu uplatnit až po zaplacení závazku.

Další změny se týkají také zrušení režimu u majetku vytvořeného vlastní činností, místa plnění u online poskytovaných služeb v oblastech kultury, umění, sportu, vědy, vzdělání a zábavy, místa plnění u služeb poskytovaných občanům ze třetích zemí, definice podstatné změny dokončené stavby a řady dalších ustanovení.

Vzhledem k rozsahu novely a jejímu bezprostřednímu dopadu do každodenní praxe podniků, účetních a daňových poradců připravujeme na podzim několik odborných školení. Více v rubrice „Připravujeme“.

Jestliže plátci DPH nakupují v rámci své ekonomické činnosti zboží nebo služby ve státech Evropské unie, potom mají možnost zaplacenou daň z přidané hodnoty získat zpět. Přesto mnoho českých plátců tuto možnost nevyužívá a zaplacenou DPH automaticky zahrnují do svých nákladů. Přitom lze o vrácení DPH zaplacené v jiné zemi EU požádat elektronicky prostřednictvím portálu české daňové správy.

Plátce za tím účelem nejprve požádá o přístup do webové aplikace svého správce daně, jenž má na udělení přístupu 15 dnů. S touto lhůtou je nutné počítat, neboť žádost o vrácení DPH za rok 2023 lze podat nejpozději do 30. 9. 2024, jinak nárok definitivně zaniká. Na českém portálu může požádat o vrácení DPH český plátce, jenž není registrován k DPH ve státě EU, ze kterého o vrácení daně žádá, a zároveň v příslušném roce v tomto státě neuskutečnil žádná zdanitelná plnění.

Každý plátce může podat žádost o vrácení DPH buď za celý kalendářní rok, nebo za kratší období v délce alespoň 3 měsíců. To má tu výhodu, že není nutné čekat s žádostí až na konec roku, neboť o vrácení DPH lze požádat hned po skončení kratšího období, například po každém čtvrtletí nebo poté, když už plátce uskutečnil v daném roce poslední nákup. Je však třeba mít na paměti, že minimální částka DPH, kterou je možné za kratší období nárokovat je 400 EUR, kdežto za celý rok jen 50 EUR.

Jednotlivé státy EU uplatňují při vracení DPH svá vlastní pravidla, která se mohou lišit natolik, že jeden stát vrátí požadovanou DPH bez problému, avšak v jiném je podobné vrácení vyloučeno. Některé státy také nevracejí DPH na základě zjednodušených daňových dokladů. Zahraniční správce daně má na posouzení žádosti základní lhůtu 4 měsíce ode dne, kdy žádost obdrží, což obvykle bývá několik dní po podání žádosti na českém portálu. V případě, že zahraniční správce daně požaduje dodatečné informace nebo doklady, prodlužuje se mu lhůta o další 2 měsíce, přitom nejdelší možná lhůta pro vyřízení žádosti činí 8 měsíců. Na vlastní vrácení DPH na bankovní účet žadatele má potom zahraniční úřad 10 pracovních dnů od vyřízení žádosti.