Od 1. ledna 2026 musí zaměstnavatelé přispívat svým zaměstnancům, jejichž práce je zařazena do 3. kategorie rizikovosti s vybranými faktory pracovního prostředí, na penzijní připojištění se státním příspěvkem nebo na doplňkové penzijní spoření (zákon č. 324/2005 Sb.).

V podnikové praxi sledujeme, že zaměstnanci tento příspěvek často od zaměstnavatele požadují neoprávněně, neboť svoji práci považují za rizikovou, aniž by vzali v úvahu, že nová úprava se týká jen úzce vymezených kategorií prací. Konkrétně se jedná o práce s rizikovými faktory vibrace, zátěž chladem, zátěž teplem nebo celková fyzická zátěž. Přitom o zařazení do této skupiny rizikovosti rozhoduje krajská hygienická stanice.

Nárok na příspěvek vzniká zaměstnanci, jenž odpracuje v měsíci alespoň tři směny rizikové práce. Podmínkou je, že zaměstnanec právo na povinný příspěvek u zaměstnavatele uplatní a sdělí mu o svém penzijním připojištění nebo doplňkovém penzijním spoření příslušné údaje. Výše povinného příspěvku potom činí 4 % z vyměřovacího základu na sociální zabezpečení.

Nejprve je proto třeba zjistit, zda krajská hygienická stanice zařadila práce na daném pracovišti do rizikové kategorie 3 a vyšší. Pokud ne, nárok na povinný příspěvek nevzniká, avšak jestli ano, musí zaměstnavatel ještě posoudit, zda je rizikovost práce (pracoviště) dána některým z uvedených faktorů – vibrace, chlad, teplo nebo celková fyzická zátěž. Jiné faktory, byť by byly důvodem zařazení do 3. a vyšší kategorie rizikovosti, nárok na povinný příspěvek nezakládají.

Z pohledu daně z příjmů je pozitivní, že u zaměstnance je tento příspěvek osvobozen od daně, avšak započítává se současně do ročního limitu osvobozených příjmů 50 000 Kč z titulu příspěvků zaměstnavatele na daňově podporované produkty spoření na stáří a pojištění dlouhodobé péče zaměstnance. Na straně zaměstnavatele je tento příspěvek daňově uznatelným nákladem.

Nejvyšší správní soud rozsudkem 3 Afs 165/2024 – 67 nedávno rozhodl ve prospěch finanční správy, že náklady dceřiné společnosti vzniklé z důvodu změny výroby (z televizorů na autosoučástky) na základě jednostranného rozhodnutí mateřské společnosti nejsou daňově účinné, neboť tyto náklady měly jít k tíži mateřské společnosti formou kompenzace. Tu mateřská společnost své dceřiné společnosti neposkytla.

Prvoinstanční krajský soud nedal původně finanční správě za pravdu, neboť považoval danou situaci za výkon běžného obchodního vedení společnosti a odkázal na dřívější judikaturu. Nejvyšší správní soud však tento závěr odmítl z důvodu, že zatímco v případě dřívější judikatury šlo o rozhodnutí, které bylo ekonomicky racionální především pro samotnou dceřinou společnost, v tomto případě profitovala z investice mateřská společnost, případně celá skupina. Právě tento rozdíl byl podle soudu rozhodující.

Nejvyšší správní soud dovodil, že šlo o zřízení výrobní kapacity určené pro potřeby celé skupiny. Smluvní výrobce by za srovnatelných podmínek mezi nezávislými osobami nenesl náklady na spuštění výrobního procesu bez odpovídajícího protiplnění. V daném případě proto měly být podle soudu náklady na zahájení výroby promítnuty do ceny, kterou společnost za smluvní výrobu obdrží.

Rozhodnutí zároveň potvrzuje přístup finanční správy, která v oblasti převodních cen klade důraz především na ekonomickou realitu vztahů ve skupině, nikoli pouze na formální smluvní ujednání. Jejím cílem je rozdělovat výnosy a náklady mezi společnosti skupiny stejně, jak by byly rozděleny mezi nezávislými subjekty, a to bez ohledu na sjednanou smluvní dokumentaci.

Pro praxi z toho plyne, že společnosti v roli smluvního výrobce ve skupině by měly při plánování investic a změn výrobního portfolia sloužících celé skupině věnovat zvýšenou pozornost nastavení převodních cen a způsobu kompenzace vzniklých nákladů. Zároveň by ostatní společnosti ve skupině měly vzít v úvahu, že samotné formální vymezení role ve skupině nemusí být rozhodující a že nekompenzované náklady může správce daně posoudit jako nedaňové nebo převodní ceny jako nízké.

Od roku 2024 se i v České republice uplatňuje režim dorovnávací daně (Pillar Two), čemuž byl věnován příspěvek v loňském druhém čísle tohoto časopisu. Vztahuje se na podnik, který je součástí nebo který je nejvyšší mateřskou společností nadnárodní skupiny. Jeho cílem je zavedení minimální efektivní sazby daně ze zisků ve výši 15 % pro velké podnikové skupiny a tím zamezení přesouvání zisků do daňově výhodných jurisdikcí bez ohledu na to, kde skupina působí.

Skupiny, na které se tato pravidla vztahují, musí počítat nejen s případnou vyšší daňovou povinností, ale také s novými oznamovacími povinnostmi. Ve vztahu k dorovnávacím daním bude nezbytné podat za prvé informační přehled a za druhé samotné daňové přiznání, a to formou nových formulářů, jejichž podobu má stanovit prováděcí vyhláška. Obě podání přitom budou možná výhradně v elektronické formě. Z vyjádření zástupců finanční správy vyplývá, že k vyplnění daňového přiznání by měl být českým poplatníkům k dispozici interaktivní formulář (aktuálně ve fázi přípravy). To ale pravděpodobně neplatí pro informační přehled, kde má být k dispozici pouze jeho obsahová struktura vycházející z modelu OECD.

Česká právní úprava zároveň umožňuje, aby mohla informační přehled podat jiná společnost ve skupině, a to i společnost se sídlem v zahraničí. V rámci České republiky jej může podat jedna určená společnost ze skupiny, přičemž tímto podáním může být splněna oznamovací povinnost za všechny české společnosti náležející do dané skupiny.

Lhůta pro podání informačního přehledu končí 30. 6. 2026 a lhůta pro podání daňového přiznání 31. 10. 2026. Vzhledem k rozsahu požadovaných údajů a v návaznosti na skupinové výpočty je vhodné zahájit komunikaci a koordinaci postupu na úrovni skupiny co nejdříve. Rozsah údajů vyžadovaných v informačním přehledu je skutečně velký a neobejde se bez vzájemné spolupráce. Informační přehledy by totiž měly být v rámci skupiny konzistentní.

Obecně platí, že příjem fyzické osoby z prodeje nemovitosti, kterou prodávající vlastnil déle než 10 let, je osvobozen od daně z příjmů. V případě prodeje nemovitosti typu rodinného domu nebo bytu, ve které měl prodávající bydliště (tj. skutečně v prodávané nemovitosti bydlel) alespoň dva roky před prodejem, je příjem z prodeje osvobozen také, bez ohledu na to, jak dlouho nemovitost vlastnil. Jestliže ale prodávající použije získané peníze z prodeje nemovitosti na obstarání vlastní bytové potřeby, potom příjem těchto peněz bude osvobozen, i když nesplní žádnou z uvedených podmínek (viz § 4 odst. 1 písm. a) a b) zákona o daních z příjmů).

Bytovou potřebu zákon o daních z příjmů přesně vymezuje. Jedná se zejména o výstavbu nebo koupi bytového domu, rodinného domu nebo jednotky, dále o jejich údržbu nebo rekonstrukci, splacení hypotečního úvěru nebo vypořádání SJM. Přitom peníze na obstarání vlastní bytové potřeby musí použít buď do konce následujícího roku, ve kterém příjem z prodeje nemovitosti získal, nebo částku odpovídající příjmu z prodeje použil v bezprostředně předcházejícím roce. Současně musí poplatník správci daně do konce lhůty pro podání daňového přiznání na příslušném formuláři oznámit, že příjem z prodeje nemovitosti použije nebo použil na obstarání své bytové potřeby.

Uveďme příklad. Poplatník prodal v roce 2025 za 5 mil. Kč byt, který vlastnil 4 roky a ve kterém bydlel pouze po dobu jednoho roku před prodejem, potom příjem z prodeje tohoto bytu může být osvobozen, jestliže nejpozději do konce roku 2026 použije alespoň 5 mil. Kč na obstarání vlastní bytové potřeby, třeba na koupi nebo rekonstrukci jiného bytu. Příjem může být také osvobozen, jestliže alespoň 5 mil. Kč vynaložil již v roce 2024, například opět na koupi jiného bytu nebo jeho rekonstrukci.

Toto osvobození příjmu z prodeje bytu 5 mil. Kč uplatněné v roce 2025, však musí oznámit správci daně, a to do 1. 4. 2026, případně v prodloužené lhůtě do 4. 5. 2026 při elektronickém podání nebo do 1. 7. 2026 při podání přiznání zplnomocněným daňovým poradcem. Pokud by poplatník nestihnul na obstarání vlastní bytové potřeby oněch 5 mil. Kč nebo jejich část použít do konce roku 2026, potom nárok na osvobozeníve výši, kterou nepoužil, ztrácí a tuto nepoužitou část bude muset zahrnout do základu daně za rok 2026, tj. za rok bezprostředně následující po roce, ve kterém poplatník 5 mil. Kč za prodej bytu získal.

S účinností od 1. ledna 2026 zvyšuje zákon o daních z příjmů sazbu odpočtu na podporu výzkumu a vývoje (VaV) a zavádí další novinky s cílem posílit podporu výzkumných a vývojových aktivit formou daňové úlevy.

Zásadní změnou je zvýšení sazby odpočtu ze 100 % vynaložených nákladů na VaV na 150 %, a to do limitu 50 mil. Kč. Výdaje přesahující tento limit lze odečíst jen ve výši 100 %. Doposud činila sazba odpočtu 100 % do výše výdajů na VaV vynaložených v předchozím srovnatelném období a na výdaje přesahující tuto hranici se mohla uplatnit sazba 110 %.

Novela nově počítá i s regulací odpočtu na VaV v rámci skupiny podniků. Za tím účelem se nově zavádí pojem odpočtový celek, kterým se rozumí skupina ovládajících a ovládaných osob s tím, že se příslušnost k odpočtovému celku posuzuje k poslednímu dni zdaňovacího období. Zvýšenou sazbu odpočtu na VaV 150 % mohou použít všechny osoby odpočtového celku, avšak všechny takto použité výdaje nesmí v souhrnu za celý odpočtový celek překročit limit 50 mil. Kč. Pro poplatníky ve skupině tak vzniká potřeba koordinace uplatnění odpočtu na úrovni celé skupiny. To má zabránit účelovému rozdělování výzkumných aktivit mezi propojené subjekty za účelem použití zvýšené sazby 150 % na co největší objem výdajů v rámci odpočtového celku.

Odpočty vzniklé od roku 2026 bude možné uplatnit až v pěti následujících zdaňovacích obdobích, namísto dosavadních tří. Zároveň se ruší podmínka, že odklad odpočtu je možný pouze, když kvůli nízkému základu daně nebo při daňové ztrátě nelze odpočet uplatnit v období, ve kterém vznikl. Novela současně neprodlužuje lhůtu pro vyměření daně jako je tomu např. u daňové ztráty. Přechodné ustanovení novely současně stanovuje, že se na odpočty vzniklé do konce roku 2025 použije původní úprava účinná do 31. 12. 2025.

Poplatník má i nadále povinnost oznámit správci daně svůj záměr uplatnit odpočet výdajů na VaV, a to zvlášť za každý projekt. Zachována zůstává i povinnost zpracování projektové dokumentace, přičemž novela částečně zmírňuje její obsahové náležitosti.