Nejvyšší správní soud (NSS) se v nedávném rozsudku zabýval otázkou správného zdanění úrokových příjmů na straně společnosti, která poskytla zápůjčku několika dlužníkům.

Finanční úřad během daňové kontroly zjistil, že společnost uzavřela písemné smlouvy o úročené zápůjčce, ale o úrocích vůbec neúčtovala. Společnost tvrdila, že o úrocích ze zápůjček neúčtovala, protože původně úročené zápůjčky byly ústní dohodou následně změněny na bezúročné. Podle správce daně ale společnost neprokázala, že tyto ústní dohody skutečně byly platně uzavřeny. Na základě toho jí byla doměřena daň z příjmů právnických osob.

Společnost následně namítala nesprávné posouzení důkazního břemene a posouzení existence ústních dodatků smluv. Tvrdila, že není povinna dokazovat něco, co neexistuje v písemné podobě, a ani správce daně a ani soud neakceptovali její důkazy. NSS ale potvrdil, že důkazní břemeno nese daňový subjekt. Žalobkyně nijak neprokázala, že úročené půjčky byly změněny na bezúročné, což byla její povinnost.

Rozsudek NSS zdůrazňuje povinnost daňových subjektů nést důkazní břemeno pro prokázání tvrzení uvedených v daňových přiznáních a potvrzuje, že nedostatečné důkazní prostředky jdou k jejich tíži. Vždy je proto lepší uzavřít dohodu písemně, prokázat po několika letech uzavření ústní dohody měnící písemnou smlouvu totiž nemusí být vůbec reálné.