V podnikatelském prostředí je naprosto běžné, že společnosti (např. s.r.o.) poskytují svým jednatelům nebo společníkům vedle odměny za vykonanou činnost i zápůjčky peněžních prostředků nebo jiné formy peněžního plnění. Zpětně s odstupem času nemusí být vždy zřejmé, jakého charakteru tyto příjmy jsou a z jakého titulu byly poskytnuty. Důkazní břemeno pak tíží společnost, která prostředky poskytuje.

V aktuálním rozsudku Nevyššího správního soudu (NSS) byla předmětem sporu situace, kdy finanční prostředky byly převedeny na soukromý účet jediného jednatele a společníka. Otázkou bylo, zda tyto prostředky představovaly krátkodobou zápůjčku (což tvrdila společnost), nebo příjem jednatele ze závislé činnosti (což tvrdil finanční úřad). Společnost v daném případě nepředložila dostatečnou smluvní dokumentaci ani jiné relevantní důkazy. Podle názoru finanční správy i krajského soudu se jednalo o výplatu odměny jednateli obchodní korporace, a tudíž o příjem ze závislé činnosti podléhající dani a odvodům pojistného.

NSS dal však za pravdu společnosti, neboť správní orgány vyhodnotily sporný příjem jako odměnu člena orgánu právnické osoby bez podrobnějšího zdůvodnění. Rozhodující pro posouzení charakteru příjmu je vždy konkrétní vzájemný vztah plátce a poplatníka. Finanční úřad však žádnou podrobnější úvahu v tomto směru nepředložil.

Vždy je tak vhodné poskytnuté prostředky jednateli nebo společníkovi řádně zdokumentovat a správně zaúčtovat, aby bylo nepochybné, z jakého právního titulu plynou.