NEWSLETTER ODEBÍRAT
KODAP

KODAP Čtvrtletník – Archiv článků

Souběh pracovních smluv a dohod u jednoho zaměstnavatele

Souběh vícero pracovních smluv nebo pracovní smlouvy a dohody o provedení práce (DPP) či dohody o pracovní činnosti (DPČ) jednoho zaměstnance u jednoho zaměstnavatele, je stále předmětem řady otázek.

Obecně platí, že zákoník práce souběh pracovních smluv, DPP či DPČ u jednoho zaměstnavatele výslovně nezakazuje. Existují však pravidla a podmínky, které je nutné v těchto případech dodržet.

Především je nezbytné, aby zaměstnanec nevykonával u zaměstnavatele na základě více pracovních smluv, DPP či DPČ stejný či jen obdobný druh práce. Tím, že by zaměstnanec vykonával stejnou práci na základě pracovní smlouvy a např. DPP, by totiž mohla být porušována a obcházena právní úprava týkající se pracovní doby, práce přesčas nebo doby odpočinku, což by odporovalo zákoníku práce.

Zaměstnanec tak může na základě pracovní smlouvy a dohody, či dvou pracovních smluv, pracovat v souběhu jako personalista a současně jako účetní, nikoliv však jako personalista a vedoucí personálního oddělení, kdy tyto dvě pracovní náplně budou s velkou pravděpodobností velmi obdobné. Aby byl souběh pracovněprávních vztahů u jednoho zaměstnavatele akceptovatelný, musí být se zaměstnancem sjednán u každého pracovněprávního vztahu jiný druh práce a tedy i jiná pracovní náplň. Pokud je tato podmínka splněna, pohlíží se na každý pracovněprávní vztah zaměstnance u jednoho zaměstnavatele samostatně, včetně pracovní doby, mzdy nebo dovolené.

Kontrolní orgány přitom nezkoumají jen formální ujednání o pracovní náplni sjednané v pracovní smlouvě či dohodě, ale také to, co skutečně zaměstnanec dělá. Zaměstnavatel, který se zaměstnancem sjednal v rámci pracovní smlouvy a dohody dva různé druhy práce, ale ve skutečnosti mu přiděluje v obou případech práci totožnou, obchází zákoník práce, za což může být inspektorátem práce sankcionován. Zaměstnavatelé by tedy měli dbát i na to, aby zaměstnanec vedle sjednání rozdílného druhu práce v pracovní smlouvě a dohodě tyto rozdílné práce taktéž fakticky vykonával.

V případě zájmu o bližší informace či právní konzultace v oblasti pracovního práva Vám rádi budeme k dispozici prostřednictvím asociované advokátní kanceláře KODAP legal s.r.o.

Režim skladu (call-off stock)

Novela zákona o DPH, která by měla platit od roku 2020 a která váže na novelu evropských předpisů, upravuje mimo jiné pravidla pro dodání zboží prostřednictvím konsignačních skladů typu call-off stock na území Evropské unie.

Tento režim se uplatňuje v situacích, kdy dodavatel přemístí zboží do jiného členského státu za účelem dodání předem známému odběrateli, aniž by se zatím převádělo vlastnické právo ke zboží. Zároveň se tím odstraňuje povinnost registrace subjektů z jiných členských států z titulu přemístění vlastního zboží a povinnost zdanění se přesouvá na odběratele, stejně jako při přímé dodávce ze státu dodavatele.

KontejnerDoposud si členské státy EU, včetně České republiky, upravovaly podmínky k uplatnění režimu call-off stock samostatně, takže se v různých státech liší a v některých nejsou umožněny vůbec. Nově se pro tento režim skladu zavádějí v Evropské unii harmonizovaná pravidla. Při splnění stanovených podmínek se přemístění zboží do jiného členského státu v režimu skladu předem známému odběrateli nebude považovat za uskutečněné plnění, a tudíž k okamžiku přemístění zboží nevznikne povinnost přiznat daň z titulu pořízení zboží v jiném členském státě, kde byla ukončena přeprava zboží, a nevznikne tudíž v tomto státě ani povinnost registrace. Následný převod vlastnického práva ke zboží na odběratele se nebude považovat za dodání zboží v tomto jiném členském státě, nýbrž za intrakomunitární dodání zboží ze státu dodavatele.

Aby byl tento režim průkazný, zahrnuje novela zákona další povinnosti, například vedení záznamů pro zboží v režimu skladu, lhůtu 12 měsíců pro uskladnění, uvádění DIČ budoucího kupujícího v souhrnném hlášení nebo postup v případě změn podmínek v režimu skladu, včetně změny v osobě odběratele. Novela řeší i vrácení zboží zpět dodavateli. Podle nové české úpravy by se tedy pořízení zboží v režimu call-off skladu mělo přiznávat až dnem jeho skutečného dodání, nikoliv dnem jeho přemístění do tuzemska, tak jak to platilo doposud.

Nadměrné výpůjční výdaje nebudou daňově uznatelné

V zájmu harmonizace českého daňového práva s evropským se s předpokládanou účinností od roku 2020 připravuje nová forma omezení daňové uznatelnosti nadměrných výpůjčních výdajů. Těmi se rozumí výpůjční výdaje po odečtení výpůjčních příjmů. Za výpůjční výdaje se považují například úrok z úvěrového finančního nástroje a související výdaje a dále kursový rozdíl, který souvisí se závazky z výpůjčních výdajů nebo úrok, který je součástí ocenění dlouhodobého majetku, a tudíž odpisů.

Podle připravované novely zákona o daních z příjmů budou nadměrné výpůjční výdaje daňově uznatelným nákladem pouze do výše limitu, kterým je vyšší z částek 30 % daňového zisku před úroky, zdaněním a odpisy (tzv. daňové EBITDA) a 80 mil. Kč (pro záporné EBITDA je tak horní hranicí pouze 80 mil. Kč). Přesné vymezení výpůjčních výdajů a daňového EBITDA stanovuje zákon.

Tvrdost nových pravidel mírní možnost převést nedaňové nadměrné výpůjční výdaje do dalšího období. Jestliže tak v jednom roce vznikne povinnost zvýšit základ daně, bude možné o ně základ daně snížit v některém z následujících období, kdy výpůjční výdaje budou podlimitní. Není přitom stanovena lhůta, dokdy je možné nadměrné výpůjční výdaje uplatnit, jak je tomu například při uplatnění daňové ztráty. Tato možnost se ale nebude přenášet na právního nástupce.

Nové opatření se bude vztahovat na všechny poplatníky, aniž by se rušilo současné omezení daňové uznatelnosti úroků a dalších souvisejících finančních výdajů z úvěrů a zápůjček mezi spojenými osobami. Pro ty bude nadále platit, že tyto náklady budou uznatelné jen z úvěrů nepřevyšujících čtyřnásobek vlastního kapitálu (tzv. nízká kapitalizace). Spojené osoby tak budou muset nově testovat dvě hranice pro daňovou uznatelnost úroků a souvisejících nákladů – jednak výši vlastního kapitálu a jednak 30% výši daňového EBITDA, resp. 80 mil. Kč.

Příspěvek zaměstnavatele na dovolenou

Jedním z daňově zajímavých benefitů, který může zaměstnavatel svým zaměstnancům poskytnout, je nepeněžní příspěvek na dovolenou. K jeho atraktivitě přispívá i to, že může být poskytnut nejen zaměstnanci, nýbrž i jeho rodinným příslušníkům, např. dětem, manželovi, partnerovi žijícímu ve společné domácnosti nebo registrovanému partnerovi. Není také rozhodující rozsah pracovního úvazku ani forma pracovně právního vztahu, neboli zda zaměstnanec pracuje na základě pracovní smlouvy nebo na základě dohody mimo pracovní poměr.

Daňová výhoda z pohledu zaměstnanců spočívá v tom, že nepeněžní příspěvek je do výše 20 000 Kč osvobozen od daně z příjmů a spolu s tím i od odvodů na sociální a zdravotní pojištění připadající na zaměstnance. Na straně zaměstnavatele je sice poskytnuté nepeněžní plnění nedaňovým nákladem, ale stejně jako zaměstnanec ušetří na odvodech na sociální a zdravotní pojištění připadající tentokrát na zaměstnavatele. Jestliže hodnota nepeněžního příspěvku přesáhne limit 20 000 Kč, potom rozdíl podléhá stejnému daňovému i odvodovému režimu jako u běžné mzdy.

Kamenem úrazu bývá dodržet nepeněžní formu příspěvku. Tou zcela jistě není, když si zaměstnanec nejprve dovolenou uhradí z vlastních prostředků a zaměstnavatel mu až následně proplatí předložený doklad o platbě. Tím, kdo nakupuje a zaplatí zájezd nebo jiný typ dovolené pro zaměstnance, musí být vždy zaměstnavatel. Nepeněžní formou plnění je i poskytnutí např. slevového poukazu nebo rekreace ve vlastním středisku zaměstnavatele, kde se při posuzování plnění limitu 20 000 Kč vychází z cen uplatňovaných pro osoby, které nejsou zaměstnanci.

Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout příspěvek na dovolenou i v peněžní formě. V takovém případě se ale příspěvek považuje za standardní součást mzdy se všemi daňovými a odvodovými důsledky, včetně i toho příznivého, že na straně zaměstnavatele bude příspěvek a související odvody na sociální a zdravotní pojištění daňovým nákladem.

Pozor na stavební pozemky u daně z nemovitých věcí

Zákon o dani z nemovitých věcí defi nuje stavební pozemek pro účely zdanění touto daní jinak, než bychom očekávali např. z pohledu katastrálního zákona.

Ten defi nuje druh pozemku „zastavěná plocha a nádvoří“, neboli pozemek, na němž se nachází stavba. Dle zákona o dani z nemovitých věcí se ale naopak rozumí stavebním pozemkem dosud nezastavěný pozemek, avšak určený k zastavění stavbou, která bude podléhat dani a na kterou už bylo vydáno stavební ohlášení, stavební povolení nebo certifi kát autorizovaného inspektora. Také pozemky zatížené právem stavby mohou být při splnění podmínek zákona považovány za stavební pozemky.

Připomeňme, že po dokončení stavby nebude zastavěná část stavebního pozemku předmětem daně. Proto je také pro výpočet daně ze stavebního pozemku rozhodná (je základem daně) jeho výměra v m2 zastavěné plochy nadzemní části budoucí stavby a také samostatná a zpravidla vyšší sazba daně 2 Kč/m2. Naopak část pozemku, která nebude stavbou zastavěna, se za stavební pozemek nepovažuje, byť má stejné parcelní číslo. Daň z této části pozemku se určí podle jeho druhu evidovaného v katastru nemovitostí. Pro úplnost dodejme, že pozemek přestane být stavebním pozemkem, jakmile se zdanitelná stavba vystavěná na tomto pozemku stane předmětem daně ze staveb, a také v případě, kdy stavební ohlášení nebo povolení přestane platit.

To vše je potřeba mít na paměti při vedení stavebního řízení, neboť stačí pouhé vydání stavebního ohlášení nebo stavebního povolení a daňová povinnost se tím může podstatně zvýšit. Přitom platí, že příslušný stavební úřad, který ohlášení či povolení vydal, má vůči správci daně informační povinnost, takže je jen otázkou času, kdy se správce daně ozve a bude se domáhat zvýšení daně a případných sankcí.

Proto, až se bude blížit termín podání daňového přiznání 31. leden, je nutné myslet nejen na změny ve vlastnictví nemovitostí, nýbrž i na případná stavební řízení. I ta ovlivňují výši daně, a to tím, že se vlastněný pozemek stal stavebním, nebo jím naopak přestal být.

Zneužití návštěvy u lékaře může být důvodem výpovědi

Snad všichni zaměstnanci vědí, že mají nárok na pracovní volno k návštěvě lékaře za účelem vyšetření nebo ošetření a dokonce jim za to při splnění podmínek upravených vládním nařízením náleží v příslušném rozsahu náhrada mzdy.

To u těch nepoctivých bývá častým důvodem zneužívání, ať již fiktivním vykázáním delší doby strávené u lékaře a cesty k němu a zpět, nebo přímo podvodným vykázáním neuskutečněné návštěvy lékaře. Tito zaměstnanci si mnohdy neuvědomují, že tím porušují své pracovní povinnosti a vystavují se riziku skončení pracovního poměru výpovědí.

Zaměstnanec by si měl především návštěvu u lékaře zajistit vždy přednostně mimo svoji pracovní dobu. Pokud to však na zaměstnanci nelze spravedlivě požadovat, např. z důvodu toho, že ordinační hodiny lékaře kolidují s jeho pracovní dobou, resp. rozvržením směn, může jít k lékaři i v pracovní době. Náhrada mzdy náleží i na dobu za cestu k lékaři a zpět, ovšem pouze do zdravotnického zařízení nejblíže k bydlišti nebo pracovišti zaměstnance, které je schopné potřebnou zdravotní péči poskytnout; v opačném případě se náhrada krátí. Je proto v zájmu zaměstnance, aby si svoji návštěvu nechal u lékaře potvrdit, a to včetně doby, kterou u něho strávil. Z potvrzení by přitom mělo být patrné i místo ordinace.

Zaměstnavatel by měl zaměstnance o všech těchto povinnostech informovat a upozornit jej na rizika spojená s jejich nedodržením. To lze provést vydáním písemné vnitřní směrnice k čerpání pracovního volna za účelem návštěv u lékaře, která podrobně popíše povinnosti zaměstnance a postupy, jimiž se má řídit. Směrnice by měla také upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z důvodu závažného nebo opakovaného porušení jeho povinností (§ 52 písm. g) zákoníku práce). Současně je nezbytné zaměstnance s obsahem směrnice náležitým způsobem seznámit. Připomeňme, že žádnou vnitřní směrnicí nelze zaměstnanci stanovit povinnosti, které by byly v rozporu se zákoníkem práce a obecnými pracovněprávními zásadami.

Vydání směrnice nemusí být nutně definitivním vyřešením problému, je to ale jistě krok, který může negativní dopady zneužívání návštěv lékaře na obou stranách výrazně zmírnit.

Čerpání dovolené určuje zaměstnavatel

Je to zaměstnavatel, kdo má právo a také povinnost nařídit zaměstnanci čerpání dovolené.

Mnoho lidí má představu, že dovolenou lze čerpat jen na základě jednostranného oznámení zaměstnance. Tak to ale není. Čerpání dovolené totiž určuje zaměstnavatel a je to právě on, kdo případnou žádost zaměstnance schvaluje. V praxi se samozřejmě takové žádosti řeší dohodou, neboť se tím snadněji dospěje ke kompromisům a ke spokojenosti obou stran. To ale neznamená, že by zaměstnavatel nemohl dobu čerpání dovolené určit zaměstnanci direktivně i bez jeho souhlasu.

Obecně má totiž zaměstnavatel možnost a dokonce i povinnost, nařídit zaměstnanci čerpání dovolené dle § 217 a násl. zákoníku práce. Dobu dovolené je povinen určit písemným rozvrhem vydaným s předchozím souhlasem odborové organizace a rady zaměstnanců. Rozvrh by měl zajistit čerpání dovolené do konce kalendářního roku a alespoň jedna její část musí činit nejméně dva týdny vcelku; přitom se přihlíží k potřebám jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance.

Zaměstnavatel je oprávněn nařídit zaměstnancům čerpání dovolené i v případech, kdy se dozví o provozních důvodech, jež znemožňují výkon práce byť po dobu jediného dne, a jedná se tak ve skutečnosti o překážky na jeho straně. Typickým příkladem je plánovaná odstávka elektrického proudu. Také v těchto případech je však nezbytné o tom zaměstnance písemně informovat alespoň 14 dnů předem. Zaměstnavatel má dokonce možnost nařídit takovéto čerpání dovolené i zaměstnanci, kterému doposud nárok na dovolenou nevznikl, jestliže lze ovšem předpokládat, že zaměstnanec podmínky do konce kalendářního roku splní.

Právo a zároveň povinnost zaměstnavatele na určení čerpání dovolené tak může být poměrně pružně využíváno v návaznosti na provozní obtíže, které zaměstnavatele mohou postihnout a o kterých se dozví s dostatečným časovým předstihem. Vždy by však měli mít zaměstnavatelé na paměti podmínky upravené v § 217 a násl. zákoníku práce, a to především oznamovací povinnost vůči zaměstnanci.

Může jednatel zastupovat společnost společně s prokuristou?

Otázku nedávno zodpověděl Vrchní soud v Praze.

V souvislosti s rekodifikací soukromého práva ožila otázka, zda může statutární orgán společnosti či jeho člen zastupovat společnost společně s prokuristou. Judikatura před rokem 2014 dovodila, že nikoliv. Podle dřívější koncepce totiž společnost jednala buď svým statutárním orgánem, nebo za ni jednal zástupce (typicky prokurista). Společné jednání jednatele a prokuristy tak možné nebylo.

Právní úprava účinná od roku 2014 stojí nově na tom, že členové statutárního orgánu jednají jako zástupci společnosti (sui genesis), přičemž tvoří zvláštní kategorii zástupců s výsadním postavením. Zatímco jednatelé mohou ze zákona zastupovat společnost ve všech záležitostech, prokuristé pouze v rozsahu jednání při provozu obchodního závodu, případně pobočky. V řadě případů mají společnosti jednoho nebo více jednatelů a prokuristu. Jednatelé pak zastupují společnost společně, a když samostatně, potom pouze společně s prokuristou.

Podle odborných názorů bylo třeba rozlišovat mezi tím, zda je bez spoluúčasti prokuristy znemožněno jednateli jednat zcela, nebo zda účast prokuristy je pouze podmínkou k tomu, aby jednatel mohl jednat samostatně, když bez prokuristy by mohl jednat pouze společně s dalším jednatelem. V prvém případě se nutné spolupůsobení prokuristy považovalo za nepřípustnou omezující podmínku. Ve druhém případě již byla odborná veřejnost vstřícnější, neboť účast prokuristy mohla nahradit dlouhodobou nepřítomnost druhého z jednatelů, aniž by se muselo slevit z pravidla „čtyř očí“.

Otázku nedávno zodpověděl Vrchní soud v Praze. Podle něj lze vázanost jednání jednatele na jednání prokuristy aplikovat pouze jako vnitřní omezení jednatelského oprávnění, které však nelze zapsat do obchodního rejstříku. Příslušná ustanovení společenských smluv omezující jednatele spolupůsobením prokuristy jsou přitom absolutně neplatná.

Nemovitosti a DPH pohledem Generálního finančního ředitelství

Co všechno se v nové informaci GFŘ dozvíme?

Nová informace především zpřesňuje a vysvětluje pojmy, které jsou určující ke stanovení správné sazby daně. Jedná se o to, zda použít základní 21% či sníženou 15% sazbu daně anebo zda je dodání nemovitosti od daně osvobozeno.

Kdy lze použít sníženou 15% sazbu daně?

Již od roku 2015 se 15% DPH uplatňuje při poskytování stavebních nebo montážních prací provedených na dokončené stavbě, jestliže se jedná o stavbu pro bydlení nebo stavbu pro sociální bydlení. Informace GFŘ potom podrobně vysvětluje, co se těmito typy staveb rozumí. V té souvislosti se také vymezuje pojem funkční celek, resp. pozemek tvořící se stavbou bytového nebo rodinného domu jeden funkční celek. Na celý funkční celek se totiž uplatní stejná sazba daně, případně osvobození od daně. Funkční celek si můžeme představit jako soubor nemovitých věcí, které spolu věcně a funkčně souvisejí. Příkladem může být rodinný dům s přilehlým pozemkem, na kterém je zahrada, nebo garáž postavená na pozemku, na kterém současně stojí rodinný dům.

Je možné se zdanění prodeje nemovitých věcí vyhnout?

Daň samozřejmě neplatí nepodnikající fyzické osoby například při prodeji chaty či rodinného domu. Plátci DPH daň neplatí, jestliže se na prodej vztahuje osvobození od daně. Prodej nezastavěného pozemku je přitom osvobozen vždy, s výjimkou pozemku, který tvoří funkční celek se stavbou, na niž se osvobození nevztahuje nebo pozemku, na němž se má stavět. Ostatní nemovitosti jsou osvobozeny, jestliže je stavba stará alespoň 5 let nebo 3 roky u nemovitostí nabytých do konce roku 2012.

Jak se stáří stavby počítá?

Počítá se ode dne vydání prvního kolaudačního souhlasu nebo kolaudačního souhlasu po podstatné změně dokončené stavby, jednotky nebo inženýrské sítě. V některých případech se stáří stavby počítá ode dne, kdy mohlo být užívání nemovitosti započato.

Do kdy na nás ještě finanční úřad může?

Odpověď najdeme v daňovém řádu. Zde se dočteme, že daň lze stanovit do tří let ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání či vyúčtování, případně od splatnosti daně. Například u přiznání k DPH za březen 2019, které je třeba podat nejdéle do 25. dubna 2019, může finanční úřad bez dalšího zahájit kontrolu nejdéle dne 25. dubna 2022.

Lhůta pro stanovení daně je lhůtou prekluzivní, takže její běh lze za určitých okolností obnovit, prodloužit nebo pozastavit. Po jejím uplynutí už daň stanovit nelze, a to ani na základě daňové kontroly ani dodatečným daňovým přiznáním. Naopak před uplynutím 3leté lhůty je možné na základě těchto i dalších úkonů stanovit jak vyšší, tak nižší daň. Běh tříleté lhůty se obnoví dnem zahájení daňové kontroly, podání řádného daňového přiznání nebo doručení výzvy k jeho podání. Od toho dne začne běžet 3letá lhůta znovu. Zahájí-li například finanční úřad daňovou kontrolu DPH za březen 2019 dne 31. ledna 2022, potom lhůta pro stanovení daně skončí až 31. ledna 2025. V určitých případech se běh 3leté lhůty pozastaví a lhůta neběží. Jde zejména o soudní řízení v souvislosti s doměřením daně.

Ostatní úkony, mající vliv na stanovení daně, 3letou lhůtu neobnovují ani nezastavují, nýbrž ji prodlužují, a to pouze o jeden rok. Platí to ale jenom pro ty úkony, které byly provedeny posledních 12 měsíců před aktuálním koncem prekluzivní lhůty (běžné 3leté nebo obnovené, prodloužené či pozastavené). Mezi úkony prodlužující lhůtu o jeden rok patří zpravidla podání dodatečného daňového přiznání, doručení dodatečného platebního výměru nebo rozhodnutí o odvolání. Například je-li na základě výše uvedené daňové kontroly zahájené 31. ledna 2022 vydán dodatečný platební výměr až 2. prosince 2024, pak o rok prodloužená a zahájením daňové kontroly obnovená 3letá lhůta pro stanovení daně skončí v pondělí 2. února 2026 (31. ledna 2026 je sobota).

Lhůta pro stanovení daně končí vždy nejpozději 10 let od jejího počátku. Tuto lhůtu nelze nijak prodloužit. V našem příkladu tudíž lhůta pro stanovení DPH za březen 2019 končí definitivně 25. dubna 2029.

Sazby DPH u stravovacích služeb

Novela zákona o DPH z roku 2019 s odloženou účinností od 1. 5. 2020 přesunula stravovací služby z první snížené sazby daně 15 % do druhé snížené sazby 10 %, přitom dodání potravin zůstalo v 15% sazbě.

Za stravovací služby se považuje dodání připravených jídel nebo nápojů, avšak pouze současně s dalšími podpůrnými službami. Těmi se rozumí poskytnutí prostoru pro konzumaci jídla, stolů a židlí, omyvatelného nádobí a příborů a jejich následný úklid nebo poskytnutí obsluhy. Strávníci také mají k dispozici odpovídající zázemí. Bez těchto podpůrných služeb se jedná o dodání potravin podléhající 15% sazbě.

V řetězci veřejného stravování se můžeme setkat s vývařovnami, které jídlo uvaří a následně je prodají do stravovacího zařízení (např. závodní jídelny, restaurace nebo ubytovací zařízení nebo poskytovatelé sociálních služeb) zpravidla ve várnicích, obalech či jídlonosičích. Takové dodávky se považují za dodání potravin, proto se u nich uplatní 15% sazba daně. Stravovací zařízení, které je vybavené prostorově, vybavením i personálem k poskytování podpůrných stravovacích služeb musí naopak pečlivě rozlišovat, jak jeho zákazníci jídlo a nápoje konzumují, a je přitom jedno, jestli jídla a nápoje zařízení samo připravuje nebo je hotové nakupuje u jiné vývařovny.

Stravovací zařízení totiž může uplatnit 10% sazbu pouze ve vztahu k těm, kteří poskytnuté jídlo včetně nápojů v tomto zařízení zkonzumují a využijí k tomu současně podpůrné služby, např. místnost, stůl a židli, nádobí, příbory nebo služby obsluhy. Naopak prodej jídla nebo nápojů, které si strávník odnese s sebou zabalené, v jídlonosiči nebo jinak, musí stravovací zařízení zatížit 15% sazbou daně jako dodání zboží – potravin a nápojů. Stejně to platí i při prodeji balených jídel prostřednictvím roznáškové služby nebo při nákupu jinou organizací, která je dále prodává svým klientům nebo zaměstnancům.

Nadměrné výpůjční výdaje nebudou daňově uznatelné

V zájmu harmonizace českého daňového práva s evropským se s předpokládanou účinností od roku 2020 připravuje nová forma omezení daňové uznatelnosti nadměrných výpůjčních výdajů. Těmi se rozumí výpůjční výdaje po odečtení výpůjčních příjmů. Za výpůjční výdaje se považují například úrok z úvěrového finančního nástroje a související výdaje a dále kursový rozdíl, který souvisí se závazky z výpůjčních výdajů nebo úrok, který je součástí ocenění dlouhodobého majetku, a tudíž odpisů.

Podle připravované novely zákona o daních z příjmů budou nadměrné výpůjční výdaje daňově uznatelným nákladem pouze do výše limitu, kterým je vyšší z částek 30 % daňového zisku před úroky, zdaněním a odpisy (tzv. daňové EBITDA) a 80 mil. Kč (pro záporné EBITDA je tak horní hranicí pouze 80 mil. Kč). Přesné vymezení výpůjčních výdajů a daňového EBITDA stanovuje zákon.

Tvrdost nových pravidel mírní možnost převést nedaňové nadměrné výpůjční výdaje do dalšího období. Jestliže tak v jednom roce vznikne povinnost zvýšit základ daně, bude možné o ně základ daně snížit v některém z následujících období, kdy výpůjční výdaje budou podlimitní. Není přitom stanovena lhůta, dokdy je možné nadměrné výpůjční výdaje uplatnit, jak je tomu například při uplatnění daňové ztráty. Tato možnost se ale nebude přenášet na právního nástupce.

Nové opatření se bude vztahovat na všechny poplatníky, aniž by se rušilo současné omezení daňové uznatelnosti úroků a dalších souvisejících finančních výdajů z úvěrů a zápůjček mezi spojenými osobami. Pro ty bude nadále platit, že tyto náklady budou uznatelné jen z úvěrů nepřevyšujících čtyřnásobek vlastního kapitálu (tzv. nízká kapitalizace). Spojené osoby tak budou muset nově testovat dvě hranice pro daňovou uznatelnost úroků a souvisejících nákladů – jednak výši vlastního kapitálu a jednak 30% výši daňového EBITDA, resp. 80 mil. Kč.

Profesní odpovědnost daňového poradce za způsobenou škodu

Postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství lze srovnávat s postavením advokáta při poskytování právního poradenství a je vymezeno zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále jen „zákon o KDP“).

Konkrétně v § 6 odst. 1 se poradci ukládá, aby chránil práva a oprávněné zájmy svého klienta, což znamená, že kromě čestnosti a svědomitosti musí ve prospěch svého klienta uplatňovat vše, co dle svého přesvědčení a pokynů klienta pokládá za prospěšné. Daňový poradce je povinen postupovat v souladu s pokyny klienta, nejsou-li ovšem v rozporu s právními předpisy. V opačném případě nese daňový poradce odpovědnost za škodu způsobenou klientovi. V případě daňového poradenství se jedná o odpovědnost zákonnou, proto není možné její smluvní omezení. Daňový poradce navíc odpovídá klientovi i za škodu, kterou způsobil jeho zástupce nebo pracovník.

Zákonná garance

Aby daňový poradce své odpovědnosti dostál, musí být profesně pojištěn po celou dobu výkonu daňového poradenství a rozsah pojištění musí odpovídat rozsahu jím poskytovaných služeb. Jiné pojištění přitom klienta před chybami v daňových přiznáních nemůže ochránit. To platí i pro pojištění účetních. Jestliže daňové přiznání nezpracoval nebo nezkontroloval daňový poradce, potom chyby v daňových přiznáních pojistky účetních firem nekryjí.

S nabytím účinnosti nového občanského zákoníku po 1. 1. 2014 vyvstala i otázka vztahu mezi odpovědností upravenou v § 2950 občanského zákoníku a odpovědností upravenou ve zvláštních profesních zákonech, včetně zákona o KDP. Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti věc vyjasnila s tím, že úprava občanského zákoníku se použije jen tehdy, není-li speciálně upravena ve zvláštním profesním zákoně. Například promlčecí lhůtu práva na náhradu škody upravuje jen občanský zákoník. Proto i škody způsobené daňovým poradcem se v souladu s ním promlčí po 10 letech a v případě úmyslného jednání až po 15 letech od vzniku škody nebo újmy.

Daňovým poradcem může být i obchodní společnost nebo družstvo, ty ovšem mohou daňové poradenství vykonávat pouze prostřednictvím daňových poradců – fyzických osob. Při poskytování daňového poradenství se přitom i na právnické osoby vztahuje přiměřeně zákon o KDP.

Jsem Acy, mohu Vám pomoci?